Hlavně klid | Okdc

Jsou chvíle, kdy si lidé prostě potřebují od lidí odpočinout. A kdekdo by v takových chvílích nejraději vyrazil do nějaké té cimrmanovské hospody Na mýtince, kdy by byl jediným hostem. A takový host, to, jak známo, není žádný host.

Jenže takovými místy se to u nás bohužel zrovna nehemží. Protože se všude někdo hemží. Jak je někde aspoň pár domů, hned jsou tam lidé, a kde jsou lidé, tam je hluk, více či méně činorodý ruch a někdy i taková absence soukromí, že se tam prostě od lidí odpočívat nedá.

cesta lesem

Ale to není právě případ Žlábku. I když tady několik domů je, a to i se širším okolím dohromady patnáct včetně kravína, panuje tady obvykle až záviděníhodný klid. Protože několik let otevřený místní hotel není zrovna životem kypícím místem, a cyklisté, kteří tu občas projedou, jenom prosviští, díky tomu, že tu vede silnička ze svahu a navíc ji relativně před nedávnem nechala obec vyasfaltovat, takže poprvé od konce druhé světové války přestala připomínat pokračování boletického tankodromu.

Je tu prostě příroda a klid. Takový klid, že mne jeden čas se zaujetím pozoroval od lavičky před chalupou při sekání trávy elektrickou sekačkou zajíc. Než ho možná uhnala kuna, která si tu s ním občas hrála na honěnou.

les v mlze

A tak se tu dá v poklidu relaxovat, dají se tu pozorovat i stromy, i louky, i ptáci, i krávy. A občas i někdo ze sousedů. Je to tu prostě dokonalé. Tak dokonalé, že vám prostě nepovím, kde přesně se to nachází. Protože jsem skoro jako ten cimrmanovský dědeček. Vyslovený samotář. A kdyby mi sem chodili lidi… To už by prostě nebyl Žlábek tím Žlábkem. Který mám rád především proto, že kdyby byla v okolí nějaká ta věznice a v ní nějaký ten vězeň Kulhánek, určitě by dotyčný začal hloubit tunel právě sem. V domnění, že je tu jen ten nejhlubší les. A zatím jsem tu nejen já, ale dokonce i hotel. Který ale připomíná spíše onu hospodu Na mýtince.